Říjen 2008

Nezapomenu...

29. října 2008 v 10:29 | Kiara |  Jednorázovky
Ahojís...Tentokrát mám pro Vás trochu neobvyklou povídku.... Je pravdivá-je to příběh o mě a o nejlepším koni na světě...
Snad se vám to bude líbit, mno.. Plsky, pusťte si SONG a zanechte KOMENTÍK ;))



Nezapomenu…

Tenhle příběh vypráví o jednom neobyčejném koni, na kterého nikdy nezapomenu. Jmenuje se Sereno a je to 18-ti letý holštýn.

Všechno to začalo tím, když mě moje kamarádka jednou vzala s sebou na farmu, kde jezdila. Mě se tam moc líbilo, a tak jsem tam začala chodit také.

Po pár dnech jsme si směli vzít koně a vyjet si sami na louku. Kamarádka si vzala svojí nejoblíbenější kobylku Lunar Lady a já valáška Serena. Byl to strašně mazlivý koník, který už toho také hodně zažil. Dřív skákal vysoké parkury, ale to ho zničilo. Zanechalo mu to šrámy nejen na těle, ale hlavně na duši.

Na první jízdu na něm jen tak nezapomenu - bylo to úžasné, jen tak jezdit bez sedla na ohlávce.

Pak už to bylo jasné, Serenko se pro mě stal tím nejlepším koněm a kamarádem na světě. Zažívali jsme spolu nádherné, ale i těžké chvilky.

Ale jednoho dne, to už byla zima a napadl sníh, Serenko onemocněl. Jeho nohy se výrazně zhoršily, a tak jsem na něm přestala jezdit.

Dali jsme ho do vnitřního boxu. Vzdávala jsem se kvůli němu ježdění na ostatních koních, jen abych mohla být s ním, hladit ho, hřebelcovat a koukat přitom do těch jeho nádherných a inteligentních oček. Také jsem ho brala na krátké procházky na louku, aby sníh shladil jeho nateklé nožky. Vždycky jsem mu jen nasadila ohlávku, přehodila jsem přes něj deku a vyrazili jsme. Serenko se jako vždycky nemohl dočkat, až bude na čerstvém zimním vzduchu, tak táhl dopředu. Uprostřed louky jsem ho nechala, aby se mohl trochu napást trávy pod sněhem. Tam jsem si na něj občas sedala a vzpomínala jsem na staré dobré časy, strávené na jeho hřběte, nebo prostě jen tak s ním.

Jednou takhle na louce jsem se rozhodla, že něco vyzkouším. Odepla jsem mu vodítko a pomalu jsem šla pryč od něj. A tak, jak jsem očekávala, Serenko se najednou přestal pást, pohodil tou svou krásnou hedvábnou hřívou a rozešel se za mnou! Pak jsem odcházela pořád dál a on šel vždycky se mnou. Jednou jsem se rozeběhla, ale nečekala jsem, že udělá tohle. Serenko se klusem rozběhl a běžel za mnou! A tak jsme takhle klusali, bok po boku po louce. Když jsem já zastavila, on se hned zastavil také a buď mi položil hlavu na rameno, že se chce pomazlit, nebo mi začal čmuchat v kapse, protože věděl, že se tam pro něj vždycky něco najde. Bylo to krásné a já byla hrozně šťastná, že mi Serenko přece jenom začal důvěřovat.

A takhle to chodilo pořád dál. Už nikdy se na něm nezačalo znovu jezdit, tak jsem přestávala i já a raději jsem chodila za ním, jako bych tušila, že tohle jsou naše poslední společné chvilky.

Pak přišli nějaké ty hádky, jak s holkama, tak s majitelkou farmy, a já odešla L . Dodnes nechápu, co jsem to udělala za pitomost, jak jsem ho mohla opustit, ale bohužel čas nejde vrátit zpátky.

Celé noci jsem probrečela steskem po něm, ale i vztekem na sebe. Po čase jsem se z toho začala postupně dostávat, ale nikdy se to úplně nezahojí.

Serenko, chci abys věděl, že na tebe NIKDY nezapomenu, že na tebe každodenně myslím a VŽDYCKY pro mě budeš koník číslo 1, Pan kůň, prostě velká osobnost s ještě větším srdíčkem. Vždycky, když pomyslím na ty tvé velké, laskavé a důvěřivé oči, musím se usmát. I když už tě asi nikdy neuvidím, budu tě milovat napořád, i když mi po tobě zůstalo jen pár fotek a vzpomínek.

Děkuji Ti, za nejhezčí dny mého života. Děkuji i majitelce farmy, že mi umožnila starat se o tohoto výjimečného koně.

Sbohem, Serenko, a měj se krásně !!!

Obrazek

Komentářové povídky-info

29. října 2008 v 10:10 | Kiara |  Komentářové povídky
Čáveeeec xD Tak se vám tu hlásím s new rubrikou...Komentářové povídky =))
Bude to tak, že já sem napíšu začátek nějaké povídky a vy budete psát komentáře, jak děj bude pokračovat, ju?
Co nejdřív sem napíšu začátek 1. koment. povídky=))


Tak se mějteeee xD Vaše Kiara ;)

Povídky na přání-info

29. října 2008 v 10:04 | Kiara |  Povídky na přání
Ahojte=) Tak jsem dostala nápad xD Dávám sem rubriku Povídky na přání.... Stačí, když mi napíšete do komentářů toto:

-Postavy
-Kdy (Bradavice-doba Pobertů, doba HP, nebo úplně jiná povídka)
-Děj (jestli někdo zemře,...)
-Žánr (romantika, humor, temné,...)


Doufám, že se Vám povídky budou líbit ;) Ze začátku neslibuju nic originálního xD Ale budu se snažit ;)

1. kapitola - Vypadnout!

15. října 2008 v 21:18 | Kiara |  Milovat i nenávidět
Tak a je tu první kapitolka k mojí první povídce xD Nezapomeňte napsat KOMETÁŘ ;) Ať se vám líbí=).


Vypadnout!

Probudily jí ostré paprsky slunce, dopadající na její postel. To už je ráno? Zívla. Tuhle noc toho moc nenaspala. Strašně se těšila na tenhle den, kdy konečně pojede poprvé do Bradavic. Když brzy ráno konečně usnula, připadal jí spánek, jako by trval jen pár minut.


Vstala tedy a šla do koupelny, trochu se umýt. Jen co se podívala do zrcadla, otráveně protočila oči. Holka, ty zase vypadáš. Pomyslela si. Její uhlově černé vlasy, jindy pěkně uhlazené, teď trčely všemi možnými směry.
A ještě ke všemu obrovské kruhy pod očima. Pokusila se dát trochu do kupy a pak sešla po schodech dolů na snídani.
Jen co otevřela dveře kuchyně, ozval se hlasitý výbuch smíchu, který měli na svědomí kdo jiný, než Mary a Jackie-strýcovi dcery.

"Propána, Kat, ty zase vypadáš!" zvolala posměšně Mary a dál v sobě dusila smích.
" No, ty na tom taky nejsi zrovna nejlíp, Mary." Oplatila jí to Katrin a usedla na volnou židli. Jen, co se natáhla pro poslední krajíc chleba, který ležel na talíři, chňapla po něm Jackie.
"Páni, já mám ale hlad." Předstírala Jackie a začala si na chléb mazat máslo. "Jé, Katrin, na tebe už asi nic nezbylo co? V míse je ještě pár vynikajících jablek, dej si."
Kat nezbylo nic jiného než kopnout do sebe studený hořký čaj a vzít si alespoň jedno jablko. Sotva ale došla k míse, znechuceně odvrátila pohled. Na dně leželo jedno ubohé něco, co asi dřív bylo jablko. Teď to bylo nechutně scvrklé a obalené bělavou plísní. Hm, myslím, že hlad už mě přešel, prohlásila ironicky Kat. Věděla, že je zbytečné se se setřenicemi příst, stejně by dosáhly svého.

Šla tedy nahoru ještě jednou si překontrolovat seznam věcí, co má mít s sebou do školy.
"Takže pergameny, brka, učebnice, hábity,…" mumlala si pro sebe Katrin a přitom odškrtávala věci z připraveného seznamu. Po pár minutách se spokojeně usadila na postel a její pohled náhle utkvěl na fotce na jejím nočním stolku. Byly to její rodiče a bratr, spolu s ní, když ještě byla malá. Oči se jí zalily slzami, při vzpomínce na ně, a tak raději vstala, popadla fotku a položila jí navrch už tak přecpaného kufru. Vtom se zezdola ozval křik strýce:

"Hej, mohla by ses konečně uráčit přijít dolů?! Rádi bychom odjeli na nástupiště!"
Katrin se tedy zvedla, popadla kufr a loudavě scházela ze schodiště. Když došla do předsíně, strýc na ní uhodil:

"Mohla bys hejbnout zadkem ?!" Kat si zlostně mumlala různé nadávky, ale přidala do kroku. Naneštěstí jí ale strýc nejspíš slyšel. Sotva k němu došla, přistála jí na tváři facka.
"Takhle se mnou mluvit nebudeš, ty smrade nevychovanej!" hulákal strýc na celý dům.
"Já s tebou mluvím jen tak, jak se ke mně chováš!" odsekla Kat. Ale to už na strýce bylo moc. Vytáhl hůlku a ještě než mohla Katrin zareagovat, vykřikl: "Crucio!"
Padla na ní vlna bolesti. Podlomily se jí kolena, dopadla na studenou podlahu a svíjela se v křečích. Byla to ta nejhorší bolest, jakou si dokážete představit. Když to konečně ustalo, připadalo jí to jako kdyby tam ležela několik hodin. Namáhavě se zvedla.
"Tohle tě naučí, jak se ke mně máš chovat!" rozkřikl se strýc. "Tohle byla jen malá předehra, takže ještě jednou a poznáš, co je opravdová bolest!"
"Tak to už asi nepoznám, protože mě tady už nikdy neuvidíš! Ani ty, ani ty dvě přiblblé bárbíny! Chci od vás jediné-VYPADNOUT!" Na to popadla kufr, rozrazila vchodové dveře a seběhla tak rychle, jak jí to těžký kufr dovolil, dolů ze schodů na ulici.

Nevěděla, jak dlouho šla, ale najednou jí začaly bolet nohy i ruka, která táhla kufr. Posadila se tedy na obrubník chodníku, složila hlavu do dlaní a rozplakala se. Co jsem to zase udělala? ptala se sama sebe. Nemám kam jít, kam se vrátit, nemám ani ponětí, kudy se jde na nástupiště.. A takhle tam seděla několik minut, dokud si jí nevšiml jeden chlapec. Byl to vysoký, bledý, černovlasý kluk, který měl mastné černé vlasy a našedlou pleť. Došel až k ní.

"Hej ty, seš v pořádku? Nepotřebuješ pomoct?" zeptal se jí.
Polekaně k němu zvedla uplakané oči a roztřeseně odpověděla: "N-ne, díky, zvládnu to. Nebo vlastně ano, nevím, kudy se jde na vlak."
"Na vlak? Aha, ty jedeš do Bradavic, že jo?" ukázal na její kufr s Bradavickým znakem. "Já nastupuju do 6. ročníku."
"Jo, já se sem přistěhovala a mám jít také do šestého."
"No, asi bychom měli vyrazit, ale pěšky to nestihneme. No co, zavoláme si Taxi." prohlásil kluk.
"Mimochodem, jsem Severus Snape." představil se, zatímco čekali na odvoz.
"Ehm, promiň, jsem Katrin Gartenová." odpověděla Kat.

Zanedlouho přijel Taxík a odvezl je na nástupiště..

Smrt je přítel

11. října 2008 v 11:44 | pajushka3 |  Jednorázovky
Tak tu mám svojí první jednorázovku=) Doufám, že se Vám bude líbit..sice je krátká, ale víc sem k tomu nevymyslela xD PLSKY NAPIŠTE KOMENTÍK ;)


Pršelo ... Stála u okna svého pokoje a dívala se na křišťálové kapky vody, jak stékají po skle.

Zabila ho ... Ne, nesnesla tuto větu. Ale je to tak. Kdyby šel vrátit čas, věděla by, co s ním.

Zabila ho ... Ne, nesmí na to teď myslet. Ale nejde to ... Jediný přítel, který jí v téhle chvíli může pomoci, je smrt. Uvědomovala si to, moc dobře.

Vzala do ruky připravenou stříbřitou dýku, vyhrnula si rukáv na levé paži a obnažila tak černé Znamení zla. Ne, nemohla se na něj už dívat. Nevydržela by to ... chtěla jediné, zemřít.

Zatnula zuby, pozvedla dýku a vyřkla poslední slova, co jí ležela na srdci:


"Promiň, Siriusi Blacku!"







Prolog - Sama

4. října 2008 v 16:42 | Kiara |  Milovat i nenávidět
ÁÁ už tu máme prolog!! Radujte se xD Omlouvám se, že je to krátký, ale moc se mi nechtělo psát xD Nezapomeňte zanechat KOMENTÍK! =)



Jen tam tak stála a dívala se na dohasínající plamínek svíčky. Uhasíná... Nejspíš žalem, pomyslela si. Jako moje srdce...

Ztratila všechno... všechno, pro co měla chuť žít. Všechno, co jí bylo blízké. Celou rodinu...

Katrin Gartenové bylo 16 let a letos měla poprvé nastoupit do Bradavic. S rodiči a bratrem žili v Austrálii a oba dva navštěvovali tamější Kouzelnickou akademii. Katrin se měla báječně. Měla pocit, že nic lepšího si v životě nemůže přát. Že jí tohle nic nemůže zkazit. Mýlila se...

Ztratila je.. svoje nejlepší kamarády,svoje rodiče, svoje všechno... Její rodiče tragicky zemřeli při autonehodě a jejího bratra krátce poté zabili Smrtijedi.

Po jejich smrti jí dostal do péče její jediný žijící příbuzný, její strýc. Nenáviděla ho... Nenáviděla celou jeho rodinu, i ty jejich věčné žvásty o čistokrevných kouzelnických rodech. A oni na oplátku nenáviděli jí. Jako by jim sebrala štěstí, mysleli si. Jako by sem, do téhle "rodiny", Katrin přijít chtěla.

Jak jsou naivní, pomyslela si hořce.

Strýcovi děti, dvě přiblblé blondýny, na ní neustále doráželi a vysmívali se jí. Jejich slova se jí odrážela v uších jako ozvěna.

Sama...sama...sama...

Info

4. října 2008 v 16:31 | Kiara |  Milovat i nenávidět
Ahojte=) Tak na vás jdu s mojí první povídkou..snad se bude líbit xD Hlavně nezapomeňte psát komentíky...


MILOVAT I NENÁVIDĚT

Autor: Kiara
Hlavní postavy: Katrin Gartenová, Zmijozeláci
Vedlejší postavy: Poberti,...
Žánr: snad někdy romantika, smutné, občas depresivní
Doba: 6. ročník v Bradavicích, doba Pobertů


Tak ať se Vám líbí ;)