Zůstanou jen vzpomínky

12. května 2009 v 16:24 | Kiara |  Jednorázovky

Ahojíí ;) Mno když už ne další kapča k Milovat i nenávidět, tak aspoň další jednorázovka :D Příběh se mi skutečně stal..bohužel :( Není to na téma HP, fantasy apod.!
Plsky zanechte koment ;)
Kuju, Vaše Kiara :)



Jenom vzpomínky ...

Venku prší ... Dívám se, jak kapky líně dopadají na okno a stékají dolů, do té nekonečné louže vody. Louže vzpomínek ... Mých vzpomínek ...


Vzpomínám si na den,kdy jsem poprvé vstoupila do stáje. Procházela jsem se a zvědavě okukovala všechny koně. A pak jsem stanula před Tvým boxem. Na ten okamžik nikdy nezapomenu. Podívala jsem se na Tebe a vše mi bylo jasné-postupně ses stala tím nejlepším koněm mého života.

Když mi bylo smutno,stačilo se jen podívat do těch Tvých nádherných,tmavých a laskavých očí, a hned mi bylo veseleji.

Vzpomínám si na naše začátky...Byla si trpělivá učitelka, a za to Ti děkuji.
Děkuji Ti za všechno, cos pro mě kdy udělala a co jsi mě naučila, protože to byly vyjímečné chvíle, které už se nebudou nikdy opakovat. Byla jsi moje nejlepší a nejvěrnější přítelkyně. Když jsi onemocněla, byla jsem u Tebe a tys mi to naoplátku oplácela Tvým trpělivým přístupem ke mně.

Důvěřovali jsme si navzájem. To bylo to hlavní. Důvěra. Důvěra mezi člověkem a koněm. Důvěra mezi Tebou a mnou. S nikým jiným jsem tohle už nikdy nezažila a zažít nechci. Ty jsi pro mě jediná. Vyjímečná.
Byla jsem u Tebe pořád, jako bych věděla, že tohle jsou naše poslední společné chvíle. Ale věděla jsem, že i osudu jednou dojde trpělivost, a že nás dvě něco rozdělí. Že už se o Tebe nikdy nebudu moci opřít, pohladit Tě po hebké hřívě a dívat se přitom do Tvých jemných oček. Že už se spolu nikdy neprojedeme po rozkvetlých loukách. Že už se Ti nikdy nebudu moci svěřit s tajemstvím, které bych nikomu jinému za nic na světě neprozradila. A měla jsem pravdu ...
Čirinko, chci, abys věděla, že mi nepopsatelně moc chybíš. Myslím na Tebe. Nikdy na Tebe nezapomenu, ať budeš kdekoliv, protože jsi byla kůň s velkým K. Ty jsi pro mě byla ten jediný důvod, proč jezdit na koních. A teď, když už tu pro mě nejsi, skončila jsem i já. Kvůli Tobě. Nevydržela bych to ...

Byla jsi pro mě jediná. Znamenala jsi pro mě hrozně moc. Udělala jsi pro mě všechno, tak jako já pro Tebe, a na to nezapomenu. V mém srdci se pro Tebe vždycky najde místečko ...
Děkuji Ti, Čirin ... Za všechno!



(tahle fotka je hoodně stará :D )
 

Pořád nic...

8. května 2009 v 17:51 | Kiara
Ahojte... Já vim, já vim ... jsem hroznáá :D Pořád nic nepřidávám... A proč? Protože nestíhám a taky mě nějak nic nenapadá.. ale nebojte.. snad něco splodím z mé momentálně choré fantazie :D
Ale když už ne novou kapitolku, tak mám pro vás alespoň nový desing... Snad se vám líbí ;)
Vaše Kiara =o)

4. kapitola - Je to jen začátek

14. března 2009 v 17:19 | Kiara |  Milovat i nenávidět
Achůůj =)) Tak jsem zpátky xD Trochu dřív, než jsem předpokládala, ale už jsem se nudila ;) Zjistila jsem, že přijímačky dělat nemusim, takže pohoda =) A za to, že jste se mnou vydrželi, mám pro vás další kapitolku ;) Kuju všem ;* Papa =)



Je to jen začátek

Katrin se ráno probudila velice časně, i přesto, že toho v noci moc nenaspala. Pořád tomu nemohla uvěřit … Jak jen jí Moudrý klobouk mohl poslat do Zmijozelu?


Vždyť jsem tak jiná, než ti ostatní, zoufala si. Rozhodla se, že na snídani půjde co nejdříve, ještě než se tam začnou objevovat první davy studentů. Neměla teď náladu na nějaké zvědavé očumování.

Vstala tedy, oblékla se (rozhodla se pro černé kalhoty a černé triko, nechtěla působit nějak zvlášť výrazně) a šla do koupelny. Potom si zvýraznila oči tenkou černou linkou a vyšla potichu z ložnice. Nechtěla probudit Alici ani ostatní, chtěla být sama. Sešla po schodech do společenské místnosti, kde už v krbu vesele plápolal oheň. Oddechla si, když zjistila, že tu ještě nikdo není a všichni spí. Jak tak pomalu procházela studenými chodbami hradu, začínala si myslet, že už jde nějak dlouho, a že možná šla nesprávným směrem. V duchu zaklela.

To mi tak ještě scházelo, pomyslela si mrzutě. Ale jak se v duchu rozčilovala, nevšimla si nízkého schůdku na chodbě a zakopla. Letěla vzduchem dopředu, a když už očekávala prudký náraz, nestalo se tak. Místo toho, aby se pořádně praštila do chladné a tvrdé podlahy, dopadla do něčí měkké náruče.

"To bylo o fous", ozval se její "zachránce". Vzhlédla k němu a zjistila, že se usmívá. Měl krásné, bouřkově šedé oči … Někde už ho viděla …

"Halo, si mezi námi?" zasmál se neznámý. Trhla sebou. "Ehm- jo, promiň. Tedy vlastně, chci říct, díky." Vykoktala ze sebe totálně zmatená Kat. Chlapcův
úsměv byl ještě širší.

"Ani jsem se nepředstavil," začal. "Jmenuju se Sirius. Sirius Black."
No jasně, to je ten kluk, kterého viděla ve vlaku, v jejich kupé, docvaklo Katrin. "Jo, já jsem Katrin Gartenová."

"Vždyť my jsme se už viděli," usmál se na ní Sirius. "Kam máš namířeno? Jestli na snídani, jdeš špatně. Můžu tě doprovodit a ukázat ti cestu?"

"Jo, to by od tebe bylo hezké. Nebo raději ne." Řekla Kat.
"Proč ne?" podivil se Siri.

"No, víš, někomu by se asi nelíbilo, kdyby nás dva spolu viděl."
"Aha, tím myslíš Alici, Srabuse a tak, že?" Z jeho hlasu najednou čišel chlad.
"Hm, jo, tak nějak. Promiň" omluvila se Katrin.

"To je v pohodě," opáčil Sirius. "Ale jedno mi řekni, jsi tu teprve první den, nenech si od nich rozkazovat. Musíš jim to zarazit hned na začátku, pak už se jich nezbavíš." Odešel a nechal tam stát vyjevenu Kat samotnou.

"Počkej!" zavolala na něj, když už byl na konci chodby. Doběhla ho a udýchaně se zeptala: "Co si myslel tím, že už se jich nezbavím? Jak to myslíš?"
"Ty to vážně nevíš?" zeptal se Sirius nevěřícně. Když zavrtěla hlavou, pokračoval: "No jsou to Zmijozelští, už jen to stačí, nemyslíš?"

"No nevím, já jsem přece taky ve Zmijozelu." Znejistěla Katrin.
"Ty jsi tu přece jen chvilku. Kdežto rodiče skoro všech Zmijozelských jsou Smrtijedi, nejvěrnější přátelé Ty víš koho. A navíc si myslím, že se do Zmijozelu nehodíš. Jsi jiná než oni. Vím to." Dodal ještě a usmál se na ni.

"Díky, já jsem taky doufala, že mě Klobouk zařadí někam jinam. Já to tam prostě nevydržím!" vykřikla a z ničeho nic se rozplakala. Dusila to v sobě od včerejšího zařazování a teď se konečně může někomu svěřit. "Nezvládnu to. Dneska to ještě nebylo nic, ale to je jen začátek. Všichni se úplně vyžívají v násilí. Jsou to obdivovatelé Ty víš koho. Slyšela jsem je včera u večeře."

Sirius postoupil směrem k ní, zadíval se na ní těma svýma hlubokýma očima a popadl jí do náruče. Kat dál brečel na jeho rameni a on jí k sobě pevně tiskl a druhou rukou jí hladil po hlavě. "To bude dobrý, uvidíš." Šeptal jí tiše do ucha. "To zvládneš, jsem tu s tebou. Mně se můžeš vždycky svěřit, pomůžu ti." Usmál se na ní.

"Děkuju ti." Pousmála se. Otřela si slzy a dodala: "Vždyť my dva se vůbec neznáme a já ti tady vylévám své srdce."
"No, největší čas, abychom se poznali, ne?" usmál se Siri lišácky. "Můžu tě teď doprovodit na tu snídani?"
"Jasně." Zasmála se Katrin. Poprvé po dlouhé době …




* * *




Když došli do Velké síně, naštěstí tam ještě nikdo neseděl. Došli k Nebelvírskému stolu a Sirius Kat ukázal, aby si sedla vedle něho. "Jsme tu sami, tak to nevadí." Dodal, když spatřil její rozpačitý výraz.


Na stolech se objevily první dobroty a zákusky. V tu chvíli se ve dveřích objevil nějaký kluk. Měl rozcuchané vlasy a brýle na nose.

"Kde seš, člověče?" spustil už ode dvěří na Siria. "Hledal jsem tě všud-" zmlkl. Teprve teď si všiml, že kamarád má společnost.

"Co to má bejt?" rozkřikl se na Siriuse.
Siri se zakuckal. "C-co jako?" kašlal, ve tváři nechápavý výraz.
"Odkdy se sakra bratříčkuješ se Zmijozelskýma?"
"To je James," šeptl rozpačité Katrin do ucha. "To bude dobrý." James to naneštěstí zaslechl.
"Co bude dobrý?! Děláš si srandu? Myslíš, že mi to jen tak vysvětlíš a bude to OK?? To se pleteš."

Siriuse už to taky přestalo bavit. "Co se to s tebou sakra děje? Vždyť Katrin vůbec neznáš, nevíš, co je zač!"
"A ty to víš? Vžyť jí dneska vidíš prvně!" šlehl po Kat znechuceným pohledem. "Je stejná, jako všichni ostatní její kamarádíčkové Smrtijedi!"

"To už by stačilo!" ozvala se Kat. "Ke Smrtijedům bych se v životě nepřidala, to právě kvůli nim jsem přišla o bráchu!"

"A já zas o půlku rodiny!" rozkřikl se James. Otočil se na Siriuse. "Tohle jsem si o tobě nemyslel, už jen kvůli tomu, co se u nás stalo. Myslíš jen na sebe. Jsi ubožák." Otočil se na patě a rychle vyšel z Velké síně ven.

"Jam-" zavolala na něj Kat, ale Sirius jí chytl za ruku. "Nemá to cenu. Když se urazí, nepromluví s nikým."

Smutně se na něj podívala. "Máš kvůli mně problémy. Už víš, co jsem myslela tím, že bychom se neměli stýkat?"

"S Jamesem se to vyřeší, neboj." Uklidňoval jí Siri, i když si sám moc jistý nebyl. "Tohle je ale jen začátek …"
 


DOČASNÉ POZASTAVENÍ

6. února 2009 v 18:16 | Kiara
Ahojte zlatíčka.. Mno, moc dobrou zprávu pro vás nemám =( Dočasně pozastavuji tenhle blog, čili i psaní povídek.., Je mi to líto, ale prostě nestíhám=( Pořád škola, učení, sport, do toho ještě příprava na přijímačky.. A vymýšlení povídek? To se prostě nedá stíhat =( Ale nebojte, je to jenom dočasný. Myslím, že někdy na jaře bych mohla zase pokračovat, tak se těšte na nával nových kapitol xD
Pro SB: Prosím, nevymazávejte si mě ze seznamu SB, tohle je jen dočasné ;) Kuju

Tak zatím papa
Vaše Kiara

Samotář

3. prosince 2008 v 20:17 | Kiara |  Jednorázovky
Ahojky zlata xD Tak jsem vymyslela novou jednorázovku.. Není na téma HP,Poberti a jiné, ale jelikož jsem blázen do VLKŮ, tak je o jednom z nich... Je to podle mě zvláštní povídka..... Mno nic, posuďte sami xD A nezapomeňte = KOMENTÁŘ a pusťte si SONG (jen kvůli hudbě ;) !! =) Kujíí ;)
UPOZORNĚNÍ: Jelikož je tahle povídka v žánru FANTASY, tak je tohle všechno mnou smyšlené!! Například, chování vlků ... (takhle by se asi žádný vlk opravdu nezachoval xD )


Vaše Kiara





Samotář

Padla noc ... Byl zrovna úplněk ... Celý les zastřela černočerná tma, a pouze slabé měsíční paprsky pronikaly skrze husté větve stromů.

Vše utichlo ... Je tu až nepřirozeně ticho ... Tu najednou protrhlo lesní němotu přízračné zavytí. Měsíční paprsky pronikly mezi stromy a ozářily tak temnou siluetu obrovského vlka. Byl to samec - Taurwen. Silný a mohutný vůdce smečky, přesto však ještě poměrně mladý. Po chvíli se z lesa ozývalo další vytí - tentokrát více vlků. Byla to Taurwenova smečka, která se právě vracela z lovu. Feinthin, jeho nejvěrnější přítel, k němu doběhl jako první. Dorozumívali se jen pohledem ... Jako by si četli myšlenky.

Feinthin mu pověděl, že ulovili kulhající a zesláblou srnu. Nebyla to nic těžkého, snadná kořist. Tedy alespoň pro Taurwena by byla. Byl rychlý a mrštný, ale přitom velice silný.

Když se všichni najedli, Taurwen ještě naposledy zhluboka a dlouze zavyl na Měsíc a pak pomalu, se smečkou v patách, odešel do svého doupěte. Všichni ulehli a skoro hned usnuli, tak moc byli znaveni celodenním sháněním kořisti. Avšak Taurwen usnout nemohl. Dnes se lovu nezúčastnil, protože potřeboval být sám a přemýšlet ... Přemýšlet o životě ve smečce. Už když byl ještě mládě, tak se moc chtěl stát vůdcem smečky, stejně jako jeho otec. Od začátku byl nejsilnější ze svých bratrů a sester. A tak si jednou snadno vybojoval místo vůdčího vlka, a poraženého vyhnal. Byl ale také něčím výjimečný. Něčím, čím se od ostatních dokonale lišil. Svou barvou. Byla temně černá, zatímco ostatní vlci měli barvu šedou, až bílou, a nikde, na žádné části jeho těla byste neobjevili chloupek jiné barvy. Také měl zářivě oranžové oči. Působil hrůzostrašně. Možná proto před ním měli ostatní tolik respektu. Ale byl to spravedlivý a dobrý vůdce.

Ale teď ... Změnil se. Cítil, jak se mění. Čím dál častěji potřeboval zůstávat sám a nestrpěl u sebe nikoho, dokonce ani svého vlčího přítele Feinthina. Dlouhou dobu toto své podivné chování nemohl pochopit. Ale dnes ano. Pochopil ... Musel ze smečky odejít. Své vůdčí postavení přenechat Feinthinovi. Cítil, jak ho les volá ... Byl to prapodivný pocit, ale vnímal to tak. Je jedním z nich ... Z bytostí lesa. Musel jít ... Pořád dál a dál, dokud nenajde odpovědi. Teď už ale zavřel oči a po chvíli konečně usnul.

Další den, časně ráno, se probudil. Jeho smečka už byla vzhůru. Pokynul jim, aby šli za ním na vrchol kopce - jejich posvátné místo. Ignoroval jejich tázavé a zvědavé pohledy ...

Když došli na místo, Taurwen se posadil na kámen a naznačil jim, že už tu nemůže dál zůstat, že musí odejít. Vlci na něj vrhali zklamané a nechápavé pohledy. Snažil se je nevnímat ... Měl svou smečku upřímně rád, ale tímhle by se jeho odchod jen zhoršoval. Zavolal si tedy k sobě Feinthima a přede všemi ho zvolil vůdcem smečky. Pak se zvedl a otřel se čumákem o svého nejlepšího přítele. Nemůže už déle zůstat. Les ho volá.

Odběhl na mýtinku k lesu, tam se zastavil, ohlédl se a naposledy, mocně a hlasitě zavyl na rozloučenou. Smečka mu téměř okamžitě odpověděla. O chvíli později však zavyl ještě někdo. Taurwen v něm poznal Feinthina. Cítil v tom pozdravu náznak smutku a zklamání ...

Věnoval svému rodnému místu poslední zoufalý pohled, a pak se otočil a běžel, jak nejrychleji dovedl, hlouběji do lesa. Zmizel ... Stal se z něj vlk samotář, kterého už nikdy nikdo znovu neviděl ...

Podle legend sice nebyl tento vlk pak už nikdy spatřen jak zvířecím, tak lidským okem. Avšak jeho barvě a pravé povaze vlka, se žádný jiný nevyrovná ...

3. kapitola - Horší už být nemůže

30. listopadu 2008 v 12:48 | Kiara |  Milovat i nenávidět
Ahojky =) Konečně nová kapitola, co? xD Varuju předem - je děsná, a navíc krátká=( Vůbec se mi nepovedla.... ale i tak, prosím napište KOMENTÁŘ =) To potěší, a příště napíšu lepší a delší kapitolku, slibuju xD

Horší už to být nemůže

"Prváci, všichni ke mě! No tak, nestyďte se!" zaburácel venku hromový hlas. Pršelo. Katrin s ostatními právě vystupovaly z vlaku na nádraží v Prasinkách. Když dav studentů hrnoucí se ven kolem ní trochu prořídl, naskytl se jí otevřenými dvířky pohled na obrovitou postavu, zabalenou v těžkém plášti. Zírala na toho muže-obra s otevřenou pusou, takže si ani nevšimla, že jsou před ní malé schůdky ven z vlaku. Podjela jí noha a jak široká tak dlouhá se rozplácla na rozbahněné ulici, a kufr vedle ní.
"Á, ty určitě budeš Katrin Gartenová, ta nová šesťačka, viď?" usmál se na ní obr vlídně a podával jí obrovitou ruku.
"Ehm - jo, to jsem já." odpověděla nervózně Kat, a pak se trochu nejistě chytla obrovi ruky, který jí vytáhl na nohy.
"Mimochodem, já jsem Rubeus Hagrid, klíčník a šafář v Bradavicích." pokračoval muž dál, zatímco se Katrin snažila, trochu se očistit.
"Ehm, těší mě, a děkuju, pane Hag-" začala Kat, ale obr jí přerušil ledabylým mávnutím ruky.
"Říkej mi Hagrid, všichni mi tak říkaj." vybídl jí s úsměvem. "No, už bychom měli jít. Vlez si k nějakým prvíkům do loďky. Bude se ti to líbit, uvidíš, na hrad je krásnej pohled." dodal ještě a zmizel v davu studentů.
Kat tedy popošla ke dvěma vyplašeným prvňáčkům a společně nalezli do loďky.

* * *

Tou dobou nastupovali do jednoho z kočárů i Poberti. Jakmile se čtveřice usadila, Rem vytáhl knížku a Peter poslední čokoládovou žabku. Sirius zamyšleně civěl kamsi do dálky.
"Hele, brácho -" ozval se James, který si očividně jeho zasněného výrazu všiml. "Není ti nic?"
"Cože? Ne není, jen...přemýšlím." zmateně odpověděl Sirius. James se zasmál:
"O čem prosímtě? U Rema bych to pochopil, ten přemýšlí o učení. Peter zase o tom, co bude dneska na hostině k jídlu. Ale ty? Leda tak, kterou holku dneska sbalíš, co?" dobíral si ho James dál.
"Haha, Dvanácterák vtipnej jako vždy. Ale máš tak napůl pravdu. O holce to je, ale rozhodně se jí nechystám sbalit... Teda zatím ne." ušklíbl se Tichošlápek. "Všiml sis dneska ve vlaku - v kupé u těch Zmijozeláků, tý černovlasý holky? Ta je tu asi nová, co?"
"Hele Tichošlape, tobě se líbí? Nikdy sis totiž nových tváří zas tolik nevšímal. Myslel jsem, že máš lepší vkus, než jsou holky ze Zmijozelu." podivil se Dvanácterák.
"Nemluv nesmysly, jasně že mám lepší vkus." odbyl ho Sirius, v hloubi duše však věděl, že to není tak úplně pravda... Ty její oči... ty vlasy...

* * *

Hagrid měl pravdu, pomyslela si Kat. Hrad byl opravdu krásně osvícen a nad zrcadlovou hladinou jezera vyhlížel tak majestátně...
Po chvíli dorazili na břeh, kde na ní čekali Alice se Sevem.
"Tudy." pokynula jí Alice a společně vešli branou do hradu.
Páni, zamumlala si Katrin pro sebe, když viděla, jak jsou vnitřní prostory hradu tak obrovské, plné pohybujících se obrazů a schodů ...

"Vy jistě budete slečna Gartenová, že?" ozval se vedle ní hlas přísně vyhlížející profesorky. Severus s Alicí mezitím zmizeli ve Velké síni. Aniž by profesorka čekala na odpověď, pokračovala:
"Zařaďte se, prosím, až nakonec-" ukázala na řadu prvňáčků, kteří se ustrašeně rozhlížely kolem. "Potom vejdete společně s nimi do Velké síně, kde vás zařadí do příslušné koleje." Pak odešla.
Katrin círila, jak se jí svírá žaludek. Nikdy se necítila dobře mezi tolika neznámými lidmi. A teď ještě budou všichni civět na to, jak mě zařadí do té nejhorší koleje. Pomyslela si sklesle. Nikde o mě nebude zájem. Ale asi nejvíc bych NEchtěla do Zmijozelu. Neměla z nich dobrý pocit...

To už se ale otevřely dveře a řada se dala do pohybu. Vcházeli do obrovské místnosti, po níž se táhli čtyři dlouhé stoly s lavicemi osazenými zvědavými žáky. Strop vypadal jako potemnělá noční obloha.
Katrin připadalo jako věčnost, než se dostali až na konec té síně. Všichni studenti zíraly jen na ni.
"Takže-" ozval se hlas tytéž přísné profesorky. "Teď budu postupně vyvolávat vaše jména, vy vystoupíte sem nahoru, posadíte se na stoličku a já vám dám na hlavu Moudrý klobouk, který vás zařadí do koleje. "Nejdřív ale přivítejme slečnu Katrin Gartenovou, která k nám přestupuje do šestého ročníku, až z daleké Australské akademie. Slečno, prosím, pojďte sem ke mně."
"Hm, super." ujelo nechtěně Katrin, ale naneštěstí to asi profesorka zaslechla.
"Co prosím?" otázala se přísně.
"Ale nic!" vyhrkla rychle Kat a celá zčervenala. Pomalu vystoupila až ke stoličce a snažila se nevnímat bolest břicha, která jí po celou dobu svírala. Posadila se na stoličku a profesorka jí na hlavu posadila starý, poněkud plesnivě vyhlížející klobouk, který jí okamžitě spadl přes oči, takže nic neviděla.

Hm, tebe bude opravdu těžké zařadit... ozval sem hlásek někde v její hlavě, až Kat nadskočila. Jenom ne do Zmijozelu, pomyslela si zoufale.
Já si zas myslím, že ve Zmijozelu vynikneš. Máš to v krvi. pokračoval klobouk.
Nejsem jako oni! Mýlíš se. prohlásila rozhodně Kat.
Já se nikdy nemýlím, ať je to tedy: "ZMIJOZEL !"

Né, zoufala si Kat, když jí profesorka z hlavy sundavala klobouk. Bylo jí skoro do breku. Zná tam sice Seva, který jí připadal jako docela fajn kluk, a taky Alici, která se jí tedy moc nezamlouvala, ale teď si všichni ostatní pomyslí, že je jako její strýc. I ten Moudrý klobouk to tak říkal...
Pomalu, jako kdyby šla na šibenici, se vydala s kamenným výrazem ve tváři k Zmijozelskému stolu, kde na ní mávali Alice se Severusem. Nebelvírští jí vypískali.

"Gratulujeme." řekli společně Ali a Sev. Katrin se posadila, sledovala zařazování zbylých prvíků, z nichž tři přišli také do Zmijozelu a poslouchala jako ve snách ředitelův projev. Když se potom na stolech objevilo jídlo, skoro nic nesnědla. Po nějaké době, když se dojedlo a Brumbál řekl několik posledních slov, se všichni zvedli a odcházeli do svých Společenských místností.

Alice, Severus a Katrin tedy také vstali a zařadily se za skupinu Zmijozelských. Šli snad nekonečnou chodbou pořád dolů do sklepení. Byla tu zima a chodba byla osvícena jen několika zelenými svícemi. Když konečně došli k jakémusi obrazu staré čarodějky (sl.aut.:Vím, že Zmijozelský nemaj obraz, ale to nevadí xD), ta se pohnula a promluvila chladným hlasem:
"Heslo?"
"Čistá krev." promluvil jeden ze studentů. Obraz se vyklonil a pustil je dovnitř. Společenská místnost byla potemnělá a světlo jí dodával jen krb, ve kterém plápolal oheň.
"Mylím, že půjdeme hned spát, co ty na to?" zeptala se jí Alice.
"Jo, už jsem unavená." přisvědčila Katrin, a tak se obě vydali po točitých schodech nahoru, do dívčích ložnic. Kat se rychle převlékla (kufry už jim vynesli nahoru), zapadla do jedné z postelí a zatáhla za sebou závěsy. Venku lilo jako z konce a v dálce se ozývalo hřmení...

2. kapitola - Přátelství? To asi ne..

11. listopadu 2008 v 21:06 | Kiara |  Milovat i nenávidět
Ahojky=) Konečně, po dlouhé době xD jsem dala dohromady 2. kapču ;) Sice to není nic extra, ale snad se vám aspoň trošku bude líbit.. napište KOMETÁŘ =))
Vaše Kiara


Přátelství? To asi ne...



Konečně dorazili na nádraží. Sotva vystoupili z Taxíku a z kufru si vytáhli zavazadla, zůstala Kat ohromeně stát. Jak bych se pro všechno na světě tady sama vyznala? Nádraží bylo obrovské a protože bylo dopoledne, hemžilo se to tu lidmi, pospíchajících třeba do práce, na nákupy atd. Severus spatřil její ohromený výraz a zasmál se:
"Myslíš na to, co bys dělala, kdybych tě nepotkal, viď?" Jako by jí četl myšlenky. "Ale teď pojď, do odjezdu vlaku nám zbývá už jen 10 minut.
Musela se spoléhat jen na Seva, ten už to tu znal snad na paměť, a tak jen pospíchala za ním, zatímco on se proplétal mezi přepážkami, míjeli hloučky čekajících lidí a tu a tam se někomu omluvili, když do něj omylem vrazili. Po pár minutách se Sev zastavil. "Tak, Katrin, jsme tu." Řekl udýchaně a mávnul rukou před sebe. Katrin e podívala tím směrem, ale neviděla nic než překážku s číslem devět a deset.
"Ale .." začala, Severus jí ovšem přerušil. "Promiň, já zapomněl. Vidíš tyhle dvě přepážky, devět a deset?" Přikývla. "Tak musíš projít přímo mezi nimi tou zdí." Kat se na něj podívala jako na blázna. Proč bych sakra měla procházet zdí?! Pomyslela si. Jestli je to nějaký hloupý vtip…

"Opravdu, věř mi." Ozval se Sev. "Tak-tak dobře." Připustila nakonec neochotně Katrin. Popadla vozík (který si mimochodem "vypůjčili" od jisté staré dámy, která spolu s ostatními čekala na vlak, a ani si toho nevšimla) a vrhla poslední zoufalý pohled na Seva. Ten se jen povzbudivě usmál.
Teď, nebo nikdy. Řekla si a rozeběhla se přímo proti zdi a ve chvíli, kdy čekala tupý náraz, jako by jí ovanul svěží vánek a najednou se ocitla úplně jinde. Na jiném nástupišti. Na nástupišti 9 ¾! Tolik se to tu lišilo od toho londýnského. Na rozdíl od těch zaprášených starých vagonů a rychlíků tu stál jediný, zářivě rudý vlak, jehož lokomotivu ozařovaly zlaté nápisy: BRADAVICKÝ EXPRES.
Nemůžu tomu uvěřit! Opravdu jsem tady… Nejraději by se rozesmála na celé kolo. O chvíli později "vylítl" ze zdi Severus. Usmála se na něj: "Tak si půjdeme najít kupé, ne?"
"Jasně." Zasmál se Sevík. (xD)
Jak ale po chvíli zjistili, žádné volné kupé na ně nezbylo. Vlak se pomalu rozjížděl, když vešli do jednoho kupé a Kat se zeptala: "Hm, ahoj." Začala nervózně. Seznamování s cizími lidmi jí nikdy moc nešlo. "Ehm-máte tu volno?" zeptala se jedné černovlásky.
"Ahoj Seve." Kývla na Snapea. Pak se otočila na Katrin. "No jasně, sedni si." Usmála se a pokynula jí, aby se posadila vedle ní. Nebyl to však milý nebo přátelský úsměv, byl to úsměv plný povýšenosti a pohrdání. Přesto Kat neodmítla, nemohla si ale nevšimnout, že na sobě má, stejně jako její dvě spolusedící, černé hábity s tmavě zeleným lemováním a na prsou se jim vyjímala stříbrná výšivka hada.
"Mimochodem, jmenuji se Alice Grantová." Představila se ta dívka, když se Kat se Sevem posadili. "A tohle-" ukázala na dvě zbývající dívky- "to jsou Jessika a Lussi." Dívky jen kývli hlavou. "Se Severusem se už jinak samozřejmě známe, je totiž z naší koleje." Když spatřila Katrinin nechápavý výraz, dodala: "Aha, ty vlastně ještě nevíš, jak to v naší škole chodí. No, to máš tak - jsou tam čtyři koleje. Nebelvír- ten je jen pro "odvážné blbečky" jako je Potter a Black, pak je tu Mrzimor - tam se dostanou jen ti, o které v ostatních kolejích není zájem a do žádné jiné se nehodí." Dívky se rozesmály. "Potom-" pokračovala Alice- "je to Havraspár - ten je pro šprty a neviňátka, no a poslední kolej je Zmijozel. To je naše kolej. Je nejlepší v celých Bradavicích. Samozřejmě jsme tam všichni z čistokrevných kouzelnických rodin, nestojíme o žádné mudlovské šmejdy. Mimochodem - jak že se to vlastně jmenuješ?" Zeptala se Alice z ničeho nic.
"Katrin Gartenová." Odpověděla poněkud chladně Kat. Zarazilo jí, že si na ní vzpomněla až teď, jako by celou dobu mluvila asi někam do větru. Navíc, čím víc tahle holka mluvila, tím méně se jí zamlouvala. Vadilo jí to označení mudlovský šmejd a to, jak o ostatních mluví s takovým pohrdáním, jako byli něco méně, než ona. Jako by snad byli nějaký odpad, nebo co... Ona sama sice byla s čistokrevné rodiny, ale tyhle nesmysly o čisté krvi jí až příliš živě připomínaly strýce a jeho rodinu.
"Aha, tak to příjmení neznám. Ty jsi z ciziny? A doufám, že pocházíš z čistokrevné kouzelnické rodiny?" Ptala se Alice dál.
"Ano, jsem z Austrálie a všichni z mé rodiny byly kouzelníci." Odpověděla Kat.
"Dobře, tak doufej, že se dostaneš do Zmijozelu." Usmála se Ali samolibě.
Katrin si však přála, ať se dostane kamkoliv, hlavně ne tam. A také jí vrtalo hlavou to, proč se do toho Severus nějak nevložil, když použila to nechutné označení - mudlovští šmejdi? Myslela jsem si, že je celkem v pohodě. Pomyslela si. No co, třeba se jen nechtěl zbytečně hádat. Zbytečně? No, zas tak zbytečně by to nebylo… Najednou se cítila strašně unavená, víčka jí klesala…
Prudce sebou trhla. Nejspíš musela usnout. Probudil jí strašný křik. Severus s Alicí stáli na nohou, hůlky měli vytažené a mířily na nějaké dva kluky. Ten jeden, s delšími vlasy a s bouřkově šedými oči, měl jindy možná pohlednou tvář teď zkřivenou hněvem. Ten druhý měl vlasy rozcuchané a neposedné a na oříškově hnědých očích brýle. Oba též svíraly pevně své hůlky.
"Co si o sobě sakra myslíte, vy ubožáci?" hulákala Alice přes celý vlak. "Ještě jednou se do Seva budete navážet a …"
"A co?" Promluvil ten první. "Zakleješ nás? Prosím tě, na to se nezmůžeš." Na tváři mu teď hrál pobavený výraz.
"Co ty o mně můžeš vědět? Nevíš, čeho jsem schopná." Zasyčela nenávistně Alice.
"Hele Siriusi-" ozval se ten druhý -"tady do vypadá na dlouho, radši už půjdeme nebo se tady slečna rozčílí." Sirius tedy jen neochotně přikývl a s úšklebkem oba dva opustili kupé.
Sev ztěžka dosedl na sedačku. "Kdo to byl?" zeptala se Kat. "Tohle, Katrin? To byla havěť. Ostuda všech kouzelníků. Sirius Black a jeho kumpán James Potter. Jsou z Nebelvíru." odpověděla jí Alice, která stále ještě ztěžka oddechovala.
Katrin nevěděla proč, ale měla z téhle zmijozelské party divný pocit. Dívala se z okna na ubíhající setmělou krajinu a přemýšlela, co jí asi čeká… Tohle byl jen začátek.

Nezapomenu...

29. října 2008 v 10:29 | Kiara |  Jednorázovky
Ahojís...Tentokrát mám pro Vás trochu neobvyklou povídku.... Je pravdivá-je to příběh o mě a o nejlepším koni na světě...
Snad se vám to bude líbit, mno.. Plsky, pusťte si SONG a zanechte KOMENTÍK ;))



Nezapomenu…

Tenhle příběh vypráví o jednom neobyčejném koni, na kterého nikdy nezapomenu. Jmenuje se Sereno a je to 18-ti letý holštýn.

Všechno to začalo tím, když mě moje kamarádka jednou vzala s sebou na farmu, kde jezdila. Mě se tam moc líbilo, a tak jsem tam začala chodit také.

Po pár dnech jsme si směli vzít koně a vyjet si sami na louku. Kamarádka si vzala svojí nejoblíbenější kobylku Lunar Lady a já valáška Serena. Byl to strašně mazlivý koník, který už toho také hodně zažil. Dřív skákal vysoké parkury, ale to ho zničilo. Zanechalo mu to šrámy nejen na těle, ale hlavně na duši.

Na první jízdu na něm jen tak nezapomenu - bylo to úžasné, jen tak jezdit bez sedla na ohlávce.

Pak už to bylo jasné, Serenko se pro mě stal tím nejlepším koněm a kamarádem na světě. Zažívali jsme spolu nádherné, ale i těžké chvilky.

Ale jednoho dne, to už byla zima a napadl sníh, Serenko onemocněl. Jeho nohy se výrazně zhoršily, a tak jsem na něm přestala jezdit.

Dali jsme ho do vnitřního boxu. Vzdávala jsem se kvůli němu ježdění na ostatních koních, jen abych mohla být s ním, hladit ho, hřebelcovat a koukat přitom do těch jeho nádherných a inteligentních oček. Také jsem ho brala na krátké procházky na louku, aby sníh shladil jeho nateklé nožky. Vždycky jsem mu jen nasadila ohlávku, přehodila jsem přes něj deku a vyrazili jsme. Serenko se jako vždycky nemohl dočkat, až bude na čerstvém zimním vzduchu, tak táhl dopředu. Uprostřed louky jsem ho nechala, aby se mohl trochu napást trávy pod sněhem. Tam jsem si na něj občas sedala a vzpomínala jsem na staré dobré časy, strávené na jeho hřběte, nebo prostě jen tak s ním.

Jednou takhle na louce jsem se rozhodla, že něco vyzkouším. Odepla jsem mu vodítko a pomalu jsem šla pryč od něj. A tak, jak jsem očekávala, Serenko se najednou přestal pást, pohodil tou svou krásnou hedvábnou hřívou a rozešel se za mnou! Pak jsem odcházela pořád dál a on šel vždycky se mnou. Jednou jsem se rozeběhla, ale nečekala jsem, že udělá tohle. Serenko se klusem rozběhl a běžel za mnou! A tak jsme takhle klusali, bok po boku po louce. Když jsem já zastavila, on se hned zastavil také a buď mi položil hlavu na rameno, že se chce pomazlit, nebo mi začal čmuchat v kapse, protože věděl, že se tam pro něj vždycky něco najde. Bylo to krásné a já byla hrozně šťastná, že mi Serenko přece jenom začal důvěřovat.

A takhle to chodilo pořád dál. Už nikdy se na něm nezačalo znovu jezdit, tak jsem přestávala i já a raději jsem chodila za ním, jako bych tušila, že tohle jsou naše poslední společné chvilky.

Pak přišli nějaké ty hádky, jak s holkama, tak s majitelkou farmy, a já odešla L . Dodnes nechápu, co jsem to udělala za pitomost, jak jsem ho mohla opustit, ale bohužel čas nejde vrátit zpátky.

Celé noci jsem probrečela steskem po něm, ale i vztekem na sebe. Po čase jsem se z toho začala postupně dostávat, ale nikdy se to úplně nezahojí.

Serenko, chci abys věděl, že na tebe NIKDY nezapomenu, že na tebe každodenně myslím a VŽDYCKY pro mě budeš koník číslo 1, Pan kůň, prostě velká osobnost s ještě větším srdíčkem. Vždycky, když pomyslím na ty tvé velké, laskavé a důvěřivé oči, musím se usmát. I když už tě asi nikdy neuvidím, budu tě milovat napořád, i když mi po tobě zůstalo jen pár fotek a vzpomínek.

Děkuji Ti, za nejhezčí dny mého života. Děkuji i majitelce farmy, že mi umožnila starat se o tohoto výjimečného koně.

Sbohem, Serenko, a měj se krásně !!!

Obrazek

Komentářové povídky-info

29. října 2008 v 10:10 | Kiara |  Komentářové povídky
Čáveeeec xD Tak se vám tu hlásím s new rubrikou...Komentářové povídky =))
Bude to tak, že já sem napíšu začátek nějaké povídky a vy budete psát komentáře, jak děj bude pokračovat, ju?
Co nejdřív sem napíšu začátek 1. koment. povídky=))


Tak se mějteeee xD Vaše Kiara ;)

Povídky na přání-info

29. října 2008 v 10:04 | Kiara |  Povídky na přání
Ahojte=) Tak jsem dostala nápad xD Dávám sem rubriku Povídky na přání.... Stačí, když mi napíšete do komentářů toto:

-Postavy
-Kdy (Bradavice-doba Pobertů, doba HP, nebo úplně jiná povídka)
-Děj (jestli někdo zemře,...)
-Žánr (romantika, humor, temné,...)


Doufám, že se Vám povídky budou líbit ;) Ze začátku neslibuju nic originálního xD Ale budu se snažit ;)

Kam dál